Úvodní slovo Václava Chrousta

Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte mi, abych vás pozval na symposium s názvem „Setkávání • Encounters • Begegnungen“, které společně připravují spolky Klatovské katakomby a Ackermann Gemeinde Regensburg. Symposium a navazující program se budou věnovat česko-německým vztahům do roku 1500, a to výběrovým způsobem.

Rádi bychom jím započali diskusi na téma česko-německých vztahů z pohledu regionů. Tedy nikoliv z Prahy a Berlína, ale právě z Klatov a Regensburgu, což vůbec neznamená, že bychom nemohli hovořit o obecných otázkách.

Diskusi postavenou na solidních vědeckých a lidských základech. Nechceme jen připomínat určitá historická data a události, už vůbec ne pomyslné i skutečné křivdy. Zajímají nás vztahy, vzájemné setkávání Čechů a Němců, filosofický a duchovní podtext doby – vždy s ohledem a důrazem na města, ze kterých pocházíme. Zajímá nás, co vše nás spojuje, aniž bychom zavírali oči před tím, co nás rozděluje.

Regensburg, významné říšské město s tisíciletou tradicí, odkud po dlouhou dobu přicházely do Čech zejména duchovní impulsy. Klatovy, české královské město, jehož zakladatel král Přemysl Otakar II hrál nezanedbatelnou roli v říšské politice. Jeho strmý pád po střetu s králem Rudolfem Habsburským dodnes zní ozvěnou česko-německých dějin. Existovaly tehdy vůbec nějaké vztahy mezi našimi městy? Anebo pro Regensburg i Klatovy byla důležitá pouze Praha?

Chceme znát odpovědi na otázky – například: Opravdu byla kulturní a duchovní výměna jen jednosměrným proudem tekoucím z Německa do Čech, jak někteří tvrdí? Opravdu můžeme na středověké vztahy nahlížet očima (zaslepenýma nacionalismem?) devatenáctého či dvacátého století?

Čím více přemýšlím o tom, co bychom rádi sympoziem započali, neboť věřím v jeho pokračování v roce 2018 v Regensburgu, tím více mně na mysl přicházejí verše Fráni Šrámka. Verše zamýšlené bezpochyby k jiné příležitosti, ale kupodivu vhodné i pro nás: lidský život je cestou, my všichni jsme (koneckonců) vždy jen uprostřed cesty či „…snad není cest, jen lidé jdou a jedna z hvězd je vždycky tvou a z té ti zazní odpověď, až přestaneš se ptát…“

Václav Chroust